Historie DM


Dolský mlýn je jedním z nejstarších zachovaných vodních mlýnů v Českém Švýcarsku. První písemné zprávy zmiňují jeho existenci již roku 1515, jak dlouho však byl již v té době v provozu, známo není. Patřil do majetku rozlehlého panství s ústředním sídlem na hradě Ostrý u Benešova nad Ploučnicí. Pravděpodobně vznikl v poslední třetině 14. století, v souvislosti s kolonizací krajiny při dotváření dominia tehdejších majitelů – rodu Michalovců.

Vrchnostenský majetek

Absence zmínek o mlýnu v urbářích a popisech majetku při dělení panství mezi lety 1516 – 1584 pravděpodobně znamená, že v této době byl mlýn soukromým majetkem. Do rukou vrchnosti se dostal opět nejpozději koncem 16. století.

V dobách, kdy byl Dolský mlýn panským majetkem, v něm pracovali nájemní mlynáři, kteří měli pevně stanovený roční plat i odvody vrchnosti. Jeho výše se v průběhu času měnila. Konkrétní představu si můžeme utvořit například z ohodnocení mlýna roku 1653:

Mlýn na třech kolech, mlynář odevzdává ročně vrchnosti 3 korce pšenice, 8 korců žita, 90 korců krmné směsi a 40 korců hrubozrnné mouky. Cena 1 korce pšenice je 1,5 kopy grošů, korce žita 1 kopa grošů, směska je za 48 grošů, ročně celkem 95 kop a 15 grošů. Po odečtení nezbytných nákladů ve výši jedné čtvrtiny zůstává čistý výtěžek 71 kop, 11 grošů a 2 feniky. Úhrnná hodnota mlýna je 1423 kop a 45 grošů. Majetkem protéká Kamenický potok, který u Hřenska ústí do Labe a je využíván k plavení dřeva z lesů k panství přináležejících.

O mlýn se starala vrchnost a údaje o nákladech, spojených s touto budovou, se promítly do účetnictví panství. Natolik staré písemné zprávy, v nichž by byl zachycen průběh stavby Dolského mlýna, ovšem zachované nejsou. První účty, které máme k dispozici, pochází až ze 16. století, kdy už byl objekt pouze udržován.

Nájemní mlynáři

Jména nájemních mlynářů jsou známa až od roku 1584. Nedostatek archivních materiálů a rovněž skutečnost, že zprávy častěji označily mlynáře prostě Grundmüller (Dolský mlynář) než aby jej pojmenovaly jménem, nedává jistotu, že níže uvedená řada známých provozovatelů mlýna je úplná.

Andreas Schöbel         po 1584

Christof Seidl   ? – 1614

Georg Seidl      1614 – ?

Mathes Schwarzer       1640 – 1647

Johann Adam   1647 – 1683

Balthasar Pohl  1683 – 1696

Dědičný mlýn

Roku 1696 odkoupil od vrchnosti Dolský mlýn do dědičné držby Johann Christof Pohl.

“Na vědomost se dává, že vysoce urozený pán, říšský hrabě Johann Georg Clary – Aldringen pán v Teplicích, Benešově a Bynovci, tajný rada císařského majestátu a komoří, vrchnostenský pán v Bynovci, prodává dědičně panu Johannu Christophu Pohlovi původem z panství Šluknov tzv. Dolský mlýn, nedaleko Vysoké Lípy na potoce Kamenice ležící a třemi mlýnskými koly opatřený za úhrnnou cenu 300 říšských tolarů, kterážto suma bude zaplacena následovně: sto říšských tolarů při uzavření kupní smlouvy, dalších sto tolarů bude zaplaceno do konce roku 1697 a zbývajících sto tolarů bude zaplaceno do konce roku 1698, to znamená, že po uplynutí dvou let bude vše vyrovnáno. Kromě toho je kupující povinen odevzdávat roční daň v penězích a obilí, z čehož polovina musí být uhrazena vždy do dne sv. Jana a druhá polovina na vánoce onoho roku. Daně činí: 20 kop grošů, 2 korce dobré pšenice, 10 korců dobrého žita a 40 korců směsky. Dále budiž poznamenáno, že zůstane-li obilí po delší dobu nesemleté a je-li naléhavé dát čeledi z poplužních dvorů podíl, jež jí náleží aby si nestěžovala, musí mlynář hledět na to, aby do směsky nedal příliš mnoho dobré pšenice a žita. Dále je mlynář povinen zpeněžovat panské obilí za takovou cenu, jaká mu byla určena a v žádném případě se nesmí pod hrozbou trestu opovážit mít z prodeje jakýkoliv prospěch. Když by panské obilí nebylo po ruce, musí to neprodleně hlásit na úřadě a očekávat pokyny od vrchnosti. Stále musí mít na zřeteli, že přednostně musí prodat obilí panské.

Co se oprav týče, jen opravy obytného stavení budou hrazeny z peněz milostivé vrchnosti, nikoliv opravy mlýnského zařízení, budovy a vodního kola, tyto musí mlynář hradit sám, i kdyby se měl zadlužit. Podle dlužního úpisu má vrchnost právo odebrat mlýnské kameny, dřevěné, železné a jiné nástroje. Mlynář nemá právo bez povolení vrchnosti cokoliv na mlýně upravovat či přestavovat. Pokud by došlo na mlýně či na jeho zařízení z viny mlynáře či jiných osob ke škodě, nahradí ji mlynář v plné výši na vlastní náklady. Nebo kdyby, Bože chraň, došlo k požáru, ať z viny mlynáře či jiných osob, musí mlynář na vlastní náklady vše uvést do pořádku. Stane-li se, že sedláci, povinní mlít v Dolském mlýně, odepírají dáti mlýnu poplatek za své mletí v jiném mlýně, bude úřad hotov po nahlášení sjednati nápravu. Bude-li kupující zamýšlet mlýn prodat, může tak učinit, bude-li to muži váženému a vrchnosti přijatelnému. Aby tato dohoda ve všech svých bodech byla platná, byla tato s vědomím panstva v úřadě bynoveckém vyhotovena a podepsána. Stalo se dne 10. září 1696″

Statutem dědičného mlynáře se zcela změnil vztah a užívání objektu provozovatelem. Z dočasného nájemce vrchnostenského provozu se stal skutečný vlastník objektu. Provozovatelé měli zajištěnou kontinuitu v rodinné držbě objektu. Rodinné předávání majetku, bylo obchodní transakcí. Rezignující majitel (nejčastěji pozůstalá vdova), býval od nového mlynáře vyplacen plnou prodejní hodnotou mlýna. V kupní (dědické) smlouvě bývaly uvedeny termíny peněžních splátek, na jejichž platbu dohlížel vrchnostenský úřad. Kromě toho obsahovala smlouva i podmínky výměnku: hmotné zajištění odstupujícího hospodáře a jeho nejbližších. Vrchnost měla na mlýn předkupní právo a převod na nového majitele nebyl bez jejího souhlasu možný. Součástí prodejní smlouvy bylo i věcné břemeno existence mlýna. V případě zničení či poškození stavby, ať již vinou majitele nebo cizím přičiněním, byl mlynář povinen na své náklady mlýn znovu postavit. Pozemek, na kterém stál mlýn, zůstal i nadále dominikálním (vrchnostenskou půdou), mlynář platil stanovenou dávku ročních odvodů a platů. V majetku rodiny Pohlů zůstal mlýn (s výjimkou let 1726 – 1748) až do konfiskace roku 1946.

Majitelé

1696 – Johann Christoph Pohl

1712 – Gottfried Pohl, bratr

1723 – prozatímní mlynář (otčím dědiců) Jacob Prosche z Heřmanic

1726 – vrchnost bynoveckého panství (Clary – Aldringen)

1733 – Jacob Prosche z Heřmanic

1748 – Johann Christoph Pohl

? – Johann Franz Pohl

1780 – Franz Josef Pohl

1809 – Johann Franz Josef Pohl

1871 – Franz Josef Pohl

1891 – Franz Pohl

1929 – Marie Dinnebierová (dcera)

Barokní stavba

Roku 1710 zemřel Johann Christof Pohl a vdova Anna Elisabeth prodala mlýn bratru zesnulého – Gottfriedu Pohlovi. Teprve on dokázal zcela vyplatit všechny peněžní závazky vůči vrchnosti. Rovněž Gottfried Pohl zemřel mlád, již roku 1723. Mladá mlynářka Maria Elisabeth se po ročním smutku provdala za Jacoba Proscheho z Heřmanic, který jí měl pomoci s výchovou dětí a provozem mlýna do doby, než dospěl řádný dědic.

Roku 1726 však mlýn vyhořel a během let 1726 – 1727 byl na náklady vrchnosti znovu postaven. V té době v areálu postupně vyrostlo roubené obytné stavení, mlýn se třemi vodními koly, koňská a kraví stáj, prasečí chlívek a chlebová pec. Roku 1728 byl vybudován i můstek přes náhon. Kamenný jez byl vybudován až roku 1734, do té doby zde stával dřevěný. Jelikož vrchnost investovala do stavby své prostředky, stal se mlýn jejím majetkem. Do rodového držení jej koupil Jacob Prosche až roku 1733.

Budova mlýna byla celá vystavěna z kamene. Hlavním vchodem v přízemí se vcházelo do mlýnice. Vlevo stála při návodní stěně mlecí hranice (konstrukce, na níž byla umístěna mlecí zařízení -kameny, luby a nasýpací koše – a kam měl přístup pouze mlynář a jeho pomocníci). Jedině z hranice býval až do 19. století vstup do soukromých místností v patře mlýna. Povozy s obilím zajížděly k mlýnici bokem podél boční (okapní) stěny a dveřmi ve výši patra bylo obilí dopravováno přímo na mlecí podlahu k násypným košům.

Na zboží čekávali zákazníci v šalandě – místnosti v přízemí, z níž vedly dveře do mlýnice. Prostor šalandy byl útulný, měl dřevěný záklopový strop a byl vyhříván pecí, obsluhovanou ze sousední černé kuchyně. Kuchyň byla zaklenuta valenou kamennou klenbou, vyspárovanou do kamenného dymníku při stěně šalandy. Oproti současnosti bývala původně černá kuchyně přístupná pravděpodobně pouze z mlýnice. Vedle dnešního vstupu z kuchyně do šalandy zůstal proražen otvor na obsluhu vytápěcích kamen šalandy. Poslední komnata v přízemí, zaklenutá křížovou klenbou, byla komora.

Stavební proměny budov v 19. století

Roku 1814 získal mlynář od vrchnosti licenci na pálení kořalky. Vlastivědná literatura z 19. – 20. století uvádí tento rok jako počátek provozu zdejší palírny, která vyrostla za náhonem. Pět let poté obdržel mlynář Pohl povolení k částečné přestavbě sousedního objektu, pravděpodobně obytného stavení.

Další stavební úpravy proběhly v areálu po roce 1845. Hospodářské objekty stáje a chléva byly sloučeny do jedné fasády a navýšeny o obytné hrázděné patro. V přestavěném domě vznikla pekárna, v níž se pekl chléb na prodej. Současně došlo k vybudování nového přístupu do patra mlýna bedněnou chodbičkou podél skalní stěny, do níž se dalo vstupovalo schodištěm při boku pekárny. Posledním objektem v areálu byla stodola v sousedství pekárny (bedněná konstrukce).

Přerod na hostinec

Od 19. století (a to zvláště po spuštění provozu plavby lodičkami po Ferdinandově soutěsce, která měla výstupní stanici u jezu Dolského mlýna) sloužil mlýn stále více jako výletní hostinec. Díky oblibě místa zde vyrostl i venkovní výčep „Hostinec u Dolského mlýna“. Posledním mlynářem, za kterého se zde mlelo obilí, byl Franz Pohl. Ten však již od počátku provoz mlýna i pekárny pronajímal cizím pachtýřům (1890 Josef Wanitschek, 1895 Karl Gustav Fiedler, 1898 Karl Hermann Jähnel, 1900 Daniel Janich, 1929 Franz Wilhelm Wirzam). Zájem mlečů o zdejší mouku upadal a to nejen díky špatné dostupnosti mlýna, ale i kvůli nekvalitní mouce. Franz Pohl se pokusil o drobnou modernizaci mlecího složení a převzal z modernější technologie tzv. uměleckých mlýnů alespoň nový typ žernovů, tzv. francouzské kameny. Byla to s největší pravděpodobností jediná výrazná investice, kterou Pohl obětoval na vybavení mlýna. Více pozornosti věnoval hostinskému procesu. Roku 1929 požádal Franz Pohl Okresní hejtmanství o svolení ke stavebním úpravám černé kuchyně, kterou chtěl rozšířit pro restauračního zařízení. Jeho představu – odstranit stěnu mezi komorou a černou kuchyní – nebylo možné kvůli odlišnému zaklenutí sousedních prostor zrealizovat. Proto byl stěnou pouze proražen dveřní otvor. Kromě nedostatečné kuchyně zápolil hostinský provoz s ožehavým problémem hygienického zázemí pro návštěvníky. Proto bylo zadáno stavebnímu mistrovi Franzi Itzemu z Janova zhotovení plánů na přístavbu toalet. K zadnímu průčelí staré palírny byla vyprojektována při vnější fasádě přízemní obedněná stavbička. Ze strany řeky Kamenice se mělo vstupovat do úzké chodbičky, přiléhající k obvodové zdi palírny. Prostor mělo osvětlovat okénko u náhonu a odtud byl plánován i vstup na pánskou toaletu. Na dámské WC měl být přístup separé. Ani tato stavba nebyla zrealizována.

Po smrti Franze Pohla roku 1929 zdědila Dolský mlýn dcera Marie, provdaná Dinnebierová. V té době byl mlýn elektrifikován (podmínka pro konces k hostinské živnosti). Provoz pokračoval setrvačností až do roku 1931, kdy nájemce Wirzam zbankrotoval. Od propachtování Dolského mlýna dalšímu nájemci Josefu Nickelovi se již nikdy na mlýně obilí nemlelo.


dary

omšelé zdivo Dolského mlýna děkuje za finanční dary Janě + Ondrovi (2.000,-) a Vláďovi (1.000,-) :)

závěrečné brigády roku 2017

…byla přidána zhodnocení závěrečných brigád roku 2017, podívejte se ZDE

Brigáda 15. července 2017

Kvůli dešti se nás sešlo méně, ale práce jsme se nebáli. Přesvědčte se :)

Brigáda 10. června 2017

Znovu jsme se sešli, koukněte se tady

Brigáda 13. května 2017

Slavili jsme 10 let :) mrkněte

Termíny brigád 2017

Termíny brigád v roce 2017 jsou na světě, přijďte :)

Druhé vydání Osudu…je na světě

Dobrá zpráva pro všechny zájemce o knihu Osud má jméno Dolský mlýn…kniha je na světě :)

Můžete objednávat ZDE.

kniha Osud má jméno Dolský mlýn

…pro všechny zájemce, na které se v první vlně nedostalo máme dobrou zprávu. Připravujeme druhé vydání knihy Osud má jméno Dolský mlýn.

ukončení projektu “Historie vepsaná do kamene”

Srdečně Vás zveme…17.6.2016…pozvánka zde

Envirocont podruhé :)

7. 5. 2016 jsme se na mlýně už podruhé sešli se zástupci společnosti ENVIROCONT z Ústí nad Labem. Více zde

 

Občanské sdružení pro záchranu a konzervaci kulturní památky Dolský mlýn © 2008-2014

Poslední aktualizace: 9. května 2014